Forma právního jednání jednočlenné společnosti a jejího jediného společníka
V praxi se velmi často setkáváme s případy jednočlenných společností (typicky SRO), tj. společností s jediným společníkem vlastnícím podíl o velikosti 100% na společnosti, kdy obvykle tento jediný společník zastává současně ve společnosti funkci (zpravidla jediného) jednatele. Velice často se také stává, že společník takové společnosti se „svou společností“ právně jedná (typicky s ní uzavírá nějakou smlouvu).
Podle ustanovení § 13 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, (dále jako „ZOK“) platí, že smlouva uzavřená mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem vyžaduje písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. To neplatí, je-li taková smlouva uzavřena v rámci běžného obchodního styku a za podmínek v něm obvyklých. Pokud tedy jediný společník uzavírá smlouvu se svou společností, kterou současně také zastupuje (přičemž je nerozhodné, zda ji zastupuje z pozice statutárního orgánu či z jiného důvodu, např. na základě plné moci), musí být právní jednání písemné a opatřené úředně ověřenými podpisy (nejde-li o běžný obchodní styk, což bude situace spíše výjimečná). Smysl tohoto ustanovení je zřejmý – má zamezit antidatování smluv či provádění dodatečných změn ve smlouvách.
Nejvyšší soud se ve své nedávné judikatuře blíže zabýval povahou citovaného ustanovení a následky nedodržení písemné formy s úředně ověřenými podpisy. Stěžejní je zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.6.2020, sp.zn. 31 ICdo 36/2020-103, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky 10/2020. V tomto rozsudku Nejvyšší soud dospěl k několika zásadním závěrům:
1. Ačkoliv se ustanovení § 13 ZOK vztahuje výslovně pouze na smlouvy, dle Nejvyššího soudu dopadá i na právní jednání jednostranná, adresovaná společností zastoupenou jejím jediným společníkem tomuto společníku, popř. adresovaná jediným společníkem „své“ společnosti. Pokud tedy ve vztahu mezi dotčenými subjekty bude učiněno např. uznání dluhu, započtení pohledávky, ale i odstoupení od smlouvy apod., je nutno jej rovněž učinit v písemné podobě s úředně ověřeným podpisem jednající osoby.
2. Ze smyslu a účelu § 13 ZOK vyplývá, že důsledkem nedodržení formy požadované tímto ustanovením bude zpravidla neplatnost dotčeného právního jednání, přičemž lze předpokládat, že většinou půjde o neplatnost absolutní, s výjimkou případů, kdy bude prokázáno, že s ohledem na okolnosti konkrétního případu byl naplněn smysl a účel právní normy v předmětném ustanovení obsažené přesto, že jednající společník nedodržel postup podle citovaného ustanovení (případy, kdy nebude pochyb o obsahu posuzovaného právního jednání ani o tom, že a kdy bylo učiněno).
3. Není-li požadavek § 13 ZOK dodržen, může dotčený společník zjednat nápravu tím, že tuto vadu (absenci písemné formy, popř. úředního ověření podpisu) dodatečně zhojí (§ 582 odst. 1 věta první o. z.). Tato konvalidace však bude mít účinky ex nunc; účinky právního jednání nenastanou dříve, než je naplněna písemná forma a než jsou úředně ověřeny podpisy.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v popsaných případech je nutno dbát důraz na to, aby jednání (a to jak dvoustranná, tak i jednostranná) činěná ve vztahu mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem byla skutečně činěna v písemné formě a s úředně ověřenými podpisy (na což jednající subjekty často zapomínají), jinak je velmi vysoké riziko dovození závěru absolutní neplatnosti takového jednání.
JUDr. Andrea Kovač Muzikářová, advokátka
Muzikář & Partners, advokátní kancelář Brno